Celé to je pro nás a pro mě jeden velký experiment. Při plánování nabídky seminářů na Gymnáziu Paměti národa jsem se rozhodl, že jeden z mých povinně volitelných seminářů pro třetí ročník bude celý postaven na projektové výuce. Ba co víc, témata na projekty nebudu do třídy přinášet já, ale budou si je přinášet sami studující. Dovolím si ještě malou poznámku na úvod. Samozřejmě vím, že podobné koncepty na některých školách úspěšně fungují a mnoho vyučujících umí s projektovou výukou perfektně pracovat, následující věty tak prosím neberte jako závazný handbook něčeho, přes co nejede vlak, ale jako skromné sdílení zkušeností z rané praxe zavádění institutu seminární projektové výuky na celý školní rok.
Idea je jasná: nabídneme studujícím volný prostor, omezený jen pár mantinely stran zadání, ve kterém si budou moci vyzkoušet vytvořit něco, co vznikne v jejich hlavách, rozpracovat téma, které je samotné opravdu zaujme, a zkusit si vypracovat něco, co ve výsledku uvidí i lidé za zdmi školy. Mé zadání směřovalo ke dvěma základním věcem, tedy že se výsledný projekt musí dotýkat 20. století (vzhledem k zaměření školy) a že by nějakým způsobem měl zasáhnout do veřejného prostoru.
První odezvy na semináři v září jsou pozitivní, studující začínají rychle brainstormovat a přicházet s nápady. Rodí se první projekty, ale i první problémy. „Pane učiteli, produkční festivalu, se kterým jsem se chtěl spojit, mi už dva týdny nebere telefon, vždyť to kompletně položí můj projekt,“ slyším od jednoho ze studentů. Říkám mu, že jeho částečnému hněvu a částečnému zklamání rozumím, ale že takto to někdy prostě je. Promyslíte si skvělou věc, ne vždy ale všichni reagují tak, jak byste očekávali. Student proto promýšlí alternativní strategii, projekt posouvá jiným směrem a já jen žasnu nad tím, jak na vlastní oči vidím, že cíleně rozvíjí svou kompetenci k řešení problému.
O měsíc později přichází další výzva k řešení. Někteří studenti už svůj první projekt dokončují, jiní se ale stále plně nerozhodli, co přesně by chtěli dělat. A přichází první věta, která zní zhruba takto: „Nevím, kam dál. První myšlenka se mi nelíbí, druhá je moc náročná, do třetí se mi v tuhle chvíli nechce.“ I přesto, že autonomie a smysluplnost jsou jedny z nejsilnějších motivačních faktorů, v tuto chvíli už některým motivace výrazně klesá. Hledáme cesty, jak motivaci podpořit, jak projekt znovu rozjet.
Střih. Závěr školního roku a vyhodnocení semináře. Na tváři se mi objevuje obrovský úsměv, jsem totiž zrovna na vernisáži jednoho ze skupinových projektů, ve kterém se skupina tří studentek rozhodla poukázat na problematiku homosexuálních obětí holocaustu. Je cítit obrovská radost na straně studentek: „Zvládly jsme to!“ Jiný projekt, také skupinový, pak zase pracuje s rozšířením vybraných příběhů 20. století spojením s aktivním životním stylem. Studenti se totiž dohodli s provozovatelem sdílených kol v Praze a na jejich růžové košíky nalepili medailonky lidí, které nesou své svědectví k minulému století. A tak bych mohl pokračovat.
Kromě nadšení bych vám ale chtěl nabídnout slibované tipy. Po pilotním ročníku semináře jsem se studenty jejich projekty i proces práce zreflektoval a následně jsme se dvěma kolegy koncept na další rok prohloubili, upřesnili a více nastrukturovali. Reagovali jsme na slabší místa semináře, snažili se najít podpůrné motivační faktory, zpřesnit zadání, ale zároveň neomezovat volný prostor pro tvorbu, který já osobně vnímám jako snad nejpodstatnější na celém semináři.
Dovolte mi s vámi nyní nasdílet, co se tedy osvědčilo a co z mé zkušenosti funguje opravdu dobře. Nicméně v duchu myšlenky Dylana Wiliama, že všechno funguje někde a nic nefunguje všude, to berte jako inspiraci, ne jako nutnost.
Zaprvé je vhodné mít jasné zadání, které nemusí (a podle mě nemá) být svazující ani vyčerpávající, ale má jasně říkat, jak je ohraničen prostor, kam projekty mají směřovat, a co se po studentech žádá. Se studenty pak také trávíme mnohem více času než v předchozích letech zpřesňováním jejich představy o projektu, dvakrát měří a pak teprve řežou. Jejich jasná představa, co má být výsledný projekt zač (byť se v průběhu v závislosti na okolnostech může mírně změnit), je podle mě klíčová.
Zadruhé se mimořádně osvědčilo sledovat studentský pokrok i krátké reflexe studujících skrze „reflektivní deník“, na který nyní kladu mnohem větší důraz než kdysi. Studenti mi na začátku dávali najevo, že se jim na konci každé hodiny nechce psát zápis do deníku. Po několika týdnech se ale i tato část zautomatizovala a stala se běžnou součástí hodiny, tedy každých 10–15 minut na konci trávíme individuálním zápisem do online deníku, studující do něj dokonce tu a tam nahrají něco mimo výuku, třeba když nad projektem přemýšlejí doma nebo když se setkali s někým, kdo jim s projektem poradil.
Zatřetí je samozřejmě potřebné všechny projekty průběžně konzultovat. Tuto roli jsem dříve plnil pouze já, v současnosti jsou však do konzultací zapojeni i studující. Zhruba jednu hodinu měsíčně totiž věnujeme něčemu, čemu říkáme peer-to-peer konzultace. Studenti si v malých skupinkách navzájem dávají zpětnou vazbu, oceňují silné stránky a nabízejí si prostor pro zlepšení. V neposlední řadě pak ještě doplním, že součástí semináře je konzultace s někým externím, kdo by měl studentům nabídnout expertní pohled na zpracovávané téma.
Budu držet palce!
Původně vyšlo: Řízení školy – Speciál pro střední školy, číslo 1/2025, rubrika Inovace a inspirace. Původní článek ↗
