Za každým workshopem, pracovním listem, výstavou, divadelním ateliérem nebo seminářem pro učitele stojí nejdřív jeden příběh. Příběh člověka, který zažil 20. století na vlastní kůži a rozhodl se o tom mluvit.
A pak je tu tým lidí, který se postará, aby se ten příběh dostal dál. Do školních lavic, do divadelního sálu, do metodiky, na pracovní list, do rozhlasové reportáže, na seminář pro pedagogy nebo třeba na nástěnku v místní škole.
Tohle jsme my, Vzdělávání Paměti národa. V práci řešíme moderní dějiny, učitele, žáky, pamětníky, granty, rozpočty, lektory, regiony, sociální sítě, termíny, tabulky a občas i to, jestli se chyba nedá interpretovat jako režijní záměr.
Mimo práci běháme, pleteme, vaříme, cvičíme jógu, jezdíme na kole, pijeme kávu a věříme, že každý počmáraný bloček má svůj systém. Drží nás pohromadě práce, která má smysl. A taky humor. Hlavně ten namířený na nás samotné.
Tady jsou lidé, kteří za našimi vzdělávacími programy stojí.
Vedení: Dominika Kopčiková a Tereza Slachová
Dominika vede celé oddělení Vzdělávání Paměti národa. Hlídá, kam naše projekty směřují, pomáhá vymýšlet nové věci a pečuje o to, aby dobře fungovalo to, co už stojí pevně na nohou. Stará se o lidi v týmu i o peníze, bez kterých by se ani ta nejsmysluplnější práce daleko nedostala.
Její druhou pamětí je Todoist. Kdyby přestal existovat, nejspíš by se jen točila v kruhu. Mimo práci proto poctivě vypíná notifikace a dobíjí baterky se svými oblíbenými lidmi a zvířaty.
Terka drží pohromadě granty, rozpočty a administrativní realitu našich plánů. Píše projekty, hlídá závazky, komunikuje s pobočkami v regionech a pomáhá vybírat nové kolegy a kolegyně tak, aby byli schopní a zároveň nám spolu bylo dobře.
Má ráda rozpočty v Excelu, radši volá, než píše, a miluje týmové obědy u Mr. Phama. Což je možná také jeden z důvodů, proč oddělení drží pohromadě.
Příběhy našich sousedů: Veronika Heřmánková a Štěpánka Proučilová
Příběhy našich sousedů jsou naším největším vzdělávacím projektem. Žáci osmých a devátých tříd v malých týmech natáčejí pamětníka ze svého okolí a z jeho vyprávění vytvářejí rozhlasovou, video, komiksovou nebo animovanou reportáž. Nakonec ji veřejně představí, často v místním kině, kulturáku nebo na radnici.
Veronika projekt vede a spolu se Štěpánkou se stará o to, aby běžel napříč republikou. Propojují koordinátory, učitele, žáky i pamětníky a drží pohromadě proces, ve kterém se potkává hodně škol, termínů, příběhů a závěrečných prezentací najednou.
Veronika o Příbězích mluví jako o „skvěle fungujícím punku“. Což je u projektu, který propojuje tolik lidí a tolik míst po celé republice, vlastně docela přesný popis. Štěpánka do každodenní koordinace přináší přehled a klid, bez kterých by se podobně velký projekt obešel jen těžko.
Největší smysl Veronice připomínají samotné děti, dojatí pamětníci, zpětná vazba od učitelů i chvíle, kdy je vidět, že žáci po setkání s pamětníkem odcházejí o kus dál. Jedna z učitelek to shrnula slovy: „Stojí to někdy dost sil, ale obecně mám pocit, že ty děti, co Příběhy našich sousedů projdou, jsou zase o kousek dál. A já s nimi.“ Pod to by se Veronika podepsala.
Zážitkové workshopy a lektorské dílny: Jitka Míčková a Markéta Koropecká
Jitka tvoří a vede naše zážitkové workshopy, dílny a kinopříběhy. Vybírá a zaučuje lektory, chodí na náslechy, dává zpětnou vazbu a připravuje nové programy pro školy i veřejnost. Je také spoluautorkou řady od-bojovek a her pro žáky, studenty i rodiny s dětmi.
Markéta jako produkční zajišťuje, aby se to celé opravdu mohlo stát. Řeší termíny, prostory, rozpočty, lektory, školy, pamětníky, občerstvení a všechny drobnosti, které nejsou vidět, dokud nezačnou chybět. Její pracovní metoda by se dala shrnout jako vysoce funkční chaos.
Obě nejvíc těší momenty, kdy se po programu v závěrečné reflexi ukáže, že se v žácích něco pohnulo. Že svět není černobílý. Že historie není něco, co se stalo jednou provždy a už se nás netýká. A že přihlížet nestačí.
Mimo práci Jitka tančí na koncertech, usíná v kině, probouzí se v divadle a téměř nic nevyhodí. Markéta tráví hodně času na hřištích a ve světě Disney princezen, ale dobré jídlo a víno z jejího života úplně nezmizely. Díky květnové firemní výzvě je nově také běžkyně. Především proto, aby měla ještě větší chuť na dobré jídlo.
Síť škol a Platforma storyON: Eva Mikulášková a Tomáš Spáčil
Tomáš stojí u vzniku vzdělávací platformy storyON. Stará se o to, aby naše programy a materiály nebyly jen silné příběhy, ale také skutečně použitelné nástroje do výuky. Aby učitelé věděli, jak s nimi ve třídě pracovat a jak skrze konkrétní lidskou zkušenost otevřít moderní dějiny.
Koordinuje vznik webu a spolupracuje s týmem metodiků a metodiček. Jeho stůl přitom vypadá jako skládka popsaných papírů. Tomáš ale nedá na psaní rukou dopustit a poznámky kolegyň o úklidu ho nechávají klidným. Kdyby jen věděly, že je v tom perfektní systém.
Eva má na starosti Síť škol Paměti národa a mezinárodní spolupráci ve vzdělávání. Propojuje učitele dějepisu a dalších humanitních předmětů napříč republikou a připravuje pro ně semináře, workshopy a exkurze zaměřené hlavně na moderní dějiny.
Nejvíc ji těší učitelé, kteří po celém dni ve škole přijdou ještě ve svém volném čase na seminář, protože se chtějí něco nového naučit. Na stole má vlaječku Evropské unie, aby nezapomínala, že je dobré rozhlížet se i mimo český rybníček. A aby bylo jasné, že důležitá mezinárodní spolupráce se dělá i ve vzdělávání.
V květnu Eva běhá pro Paměť národa a s ostatními z týmu se snaží porazit další týmy Post Bellum. Po zbytek roku na běh buď trénuje, nebo se z něj dává dohromady.
Divadlo Paměti národa: Markéta Kultová
Markéta zařizuje všechno praktické, aby se mohlo dít divadlo. Ateliéry, letní dílny, inscenace, harmonogramy, prostory, dramaturgy i rozpočty. Zkrátka všechno, co divák na jevišti nevidí, ale bez čeho by se na něm nic nestalo.
Jejím mottem je: „Každá chyba se dá interpretovat jako režijní záměr.“ Což by možná mělo viset všude tam, kde se potkává kultura, produkce a realita.
Největší radost má ve chvíli, kdy vidí, jak z ateliérových „divadelníčků“ rostou osobnosti schopné třeba samy odmoderovat akci pro veřejnost. Mimo práci u ní vítězí kafe, kočka, knížky a seriály.
Rozvoj vzdělávání: Michaela Kaplanová a Petr Uhrík
Míša a Petr dostávají naše vzdělávací projekty do škol. Každý z jiného konce republiky, oba se stejným cílem: mluvit se zřizovateli, řediteli a učiteli, vysvětlovat, co nabízíme, domlouvat spolupráci a dodávat odvahu tam, kde je potřeba.
Míša má zásadní excelovou tabulku a k tomu bloček plný poznámek, domečků, kytiček, stromečků, hvězdiček a smyček podle toho, s kým právě volá. Smysl práce jí připomínají chvíle, kdy slyší dojetí v hlase ředitele školy nebo když se učitelka ozve, že o Příbězích našich sousedů slyšela od studentů, kteří na ně vzpomínají ještě po letech.
Po práci se Míša chystá na nové karbonové kolo. Kolo už čeká v Polsku. Teď zbývá vyřešit dres, tretry a ponožky. Hlavně aby to ladilo. Petr sice místo cyklistické výbavy ladí hlavně telefonáty, ale v jednom se s Míšou potkává: vztahy se podle něj budují líp hlasem než e-mailem. Ani po letech ho neomrzelo slyšet od starostů, ředitelů a učitelů, že naše projekty dávají dětem smysl.
Práce je pro něj i způsob, jak splácet dluh předkům, kteří bojovali v RAF nebo seděli v komunistických lágrech. Mimo práci se věnuje užívání si života. Zní to jako fráze, ale není.
Marketing a PR: Karolína Mooz a Michaela Szkála
Kája s Míšou se starají o to, aby o Vzdělávání Paměti národa bylo vidět a slyšet. Kája hlídá sociální sítě, tone of voice, vizuální identitu a celkové vyprávění našich projektů. Míša pečuje o vztahy s médii, aby se o našich aktivitách psalo, mluvilo a vědělo hlavně tam, kde to může pomoct školám a učitelům.
Dohromady je drží podobné nastavení, humor, deadliny a pravidelné kafe, u kterého se často vyřeší víc věcí než na dlouhé poradě.
Největší odměna přichází ve chvíli, kdy komunikace nezůstane jen u postu, newsletteru nebo tiskové zprávy, ale opravdu někoho přivede k projektu, semináři nebo příběhu. Třeba když studenti v rozhlasovém studiu nahrávají reportáž, na které půl roku pracovali. Nebo když se ve škole na nástěnce objeví článek o dětech, které natočily příběh pamětníka ze svého okolí.
Kája mimo práci ráda tvoří, běhá po Praze, chodí po horách a každý rok zasadí keříčková rajčata, ze kterých vždycky vyrostou tyčková. Míša jezdí na koni, cvičí jógu, potkává se s přáteli a zvedá mobily učitelů a novinářů, se kterými se nestihla spojit v pracovní době.
A to zdaleka nejsme všichni
V tomhle článku představujeme hlavně lidi, které nejčastěji potkáte v Praze. Ve skutečnosti je nás ale mnohem víc.
Za workshopy, výstavami, besedami, divadelními ateliéry i nahráváním pamětníků stojí kolegové a koordinátoři po celé republice. Na pobočkách, v regionech i v institutech Paměti národa.
Bez nich by se příběhy pamětníků do škol nedostaly. A právě o to nám jde: aby moderní dějiny dostaly ve výuce prostor jako živá zkušenost, která pomáhá lépe rozumět minulosti, současnosti i sobě navzájem.